Kamikaze [ver 2005]

Byl jsem velitelem jednotky, každé ráno jsem měl povinnost napsat šest jmen pilotů, kteří ten den poletí. Pokaždé jsem na první místo v seznamu napsal svoje jméno, ale velitelé je pokaždé škrtli. Když piloti pochodovali na letiště, zpívali vždzcky píseň "Sbohem, zelený ostrove". Nemohl jsem ten pohled na zpívající a pochodující četu snést, utíkal jsem vždycky na závětrnou stranu ostrova, schoval se v rákosí a plakal jsem.

Objevila se nahá v pokoji a zeptala se.

Nepůjdeš do vody?

Asi ne, tohle je docela zajímavej dokumentární film, řekl jsem, o kamikaze. Běž sama.

Hm, řekla, vzala si plavky a odešla.

Jasně, kluci dělali opravdu hrozný věci, ale chápejte, byla válka. Nebylo to pěkný, ale neměli sme třeba místo na to, abysme brali zajatce, víte. I když, někdy sem měl pocit, že to přeháněj. Jednou narazilo japonský letadlo do kormidelny. Kormidelník i palubní inženýr utekli včas, takže ty kosti, co sme tam po uhašení našli, museli bejt toho japonskýho pilota. Kluci vzali stehenní kost, rozřezali jí na plátky a vyryli tam číslo naší jednotky a k tomu nápisy jako fuck japan. Řikal sem jim, že to fakt přeháněj, prostě to měli hodit do vody, ale chtěli mít nějakej suvenýr.

Když přišla, měl jsem pocit, že bych měl říct něco veselýho.

V těhle hotelích žijeme ve strašným bezčasí.

Sušila si vlasy, už zase nahá, ale tak přirozená, a bez náznaku jakékoli erotiky.

Škoda, řekl jsem.

Hm, řekla.

Člověk má pocit, že by klidně ve výtahu moh potkat Seymoura z tý Salingerový povídky, jak se baví vo banánovejch rybičkách a nakonec se zastřelí.

Akorát, to se se odehrává na Floridě a ne na Havaji. řekla.

No, přesně o tom mluvím. Nějakejch padesát let sem tam, Malibu beach nebo Waikiki beach, nebo Balaton.

Hm, řekla, a natírala si zadek pleťovým mlíkem.

Všude stejný koberce, stejný pokoje s výhledem na vodu.

Hm, řekla a začala si hladit ňadra.

Všude stejný drinky ... člověk by nepoznal, kde je.

Nic neříkala, a urputně si drhla bradavky.

Teda nebejt toho, že ty svině maďarský zdražili pivo na dvojnásobek, řekl jsem.

Víš, myslím, že to fakt nemá cenu, řekla.

Vždycky nám říkali, že v poslední chvíli, tak dvacet, třicet vteřin před nárazem, máme křičet Banzaj. Stejně se ale ukázalo, že vetšina pilotů v té chvíli křičela Mami. Já jsem byl poloviční sirotek, a tak jsem nevěděl, co mám křičet. Zkoušel jsem si ještě na pobřeží křičet Tati, ale moc se mi to jako poslední výkřik nezamlouvalo. V té době jsem chodil s děvčetem, které se jmenovalo Miko, tak jsem se s ní dohodl, že budu nakonec křičet Miko. 

Nasedli jsem do autobudu číslo dvacet. Naproti nám seděla Japonka neurčitého věku, něco mezi šedesáti a osmdesáti. Usmála se na nás. Taky jsem se usmál.

Vypadáte tak roztomile, řekla, jste novomanželé, zeptala se.

Ne, řekla má přítelkyně.

Nejsme, řekl jsem.

No, stejně, vypadáte moc roztomile, řekla ta paní, chcete zázvorové cukrátko?

Ne, řekla má přítelkyně.

Děkuju, řekl jsem a vzal jsem si.

Asi čtyři minuty bylo ticho.

Pche, tihle Japonci, řekla Japonská paní a pohrdavě ukázala na zástup turistů před vrakem lodi v Pearl Harbour. Jdou tam a fotěj si seznamy vojáků, kterí zahynuli při bombardování. Občas tam jsou američtí veteráni a ti se většinou rozpláčou. Japonci se pak s nima fotěj, a protože nevědí, co se v takovém případě v naši kultuře chovat, tak se často taky rozpláčou. I ti, co se fotěj, i ti, co to fotěj.

Ještě, že je Japonská elektronika tak dokonalá, jinak by ty fotky byly rozmazaný, řekl jsem.

Byli jste v Pearl Harbour? zeptala se Japonská paní.

Ne, řekla má přítelkyně, to nás nezajímá.

A kam jedete?

Jedeme na Farmu u tří mučenek, řekla má přítelkyně.

U tří mučenek?

Ano, protože tam byl v roce osmdesát čtyři na návštěvě spisovatel Richard Brautighan, dva týdny před tím, než odletěl na svůj ranč na středozápadě a spáchal sebevraždu, řekla má přítelkyně.

A odkud jste přijeli?

Přijeli jsme ze San Francisca, řekla má přítelkyně.

Tam je moc krásně, řekla Japonská paní.

Ano, byli jsme se podívat na dům, kde bydlela přítelkyně Richarda Brautighana, která se tam oběsila a celý dům zapálila.

Bylo to, ehm, zajímavé? zeptala se Japonská paní.

Jo, i po těch dvaceti letech je očouzenej, řekla má přítelkyně.

Teď mě napadá, že Farma u tří mučenek už aspoň deset let neexistuje, řekla Japonská paní. Je tam teď soukromý golfový klub. Pokud nejste členy, tak vás tam nepustí.

Jsme členy? zeptala se mne má přítelkyně.

Nejsme.

Tak tam ani nevystupujte, řekla Japonská paní.

A co máme dělat.

Oahu je možná jediné místo na světě, kde můžete městksým autobusem číslo dvacet za 80 centů objet celý ostrov. Za chvíli pojedeme kolem hory u laguny, která se jmenuje Diamantová hlava. Váže se k ní poměrně pikantní domorodá legenda.

Hm, řekla má přítelkyně.

Pikantní?, řekl jsem.

Domorodci měli dva hlavní bohy, jeden byl Kamapuaa z Maoi, představitel mužského živlu, který vetšinu života trávil proměněný v prase a válel se ve slaných močálech na závětrné straně ostrova.
Aha, řekla má přítelkyně.

Zato Pele, byla krásná bohyně sopek, která skládala verše, byla náladová a většinu času trávila na útěku před Kamapuou. Na tomto místě zrovna Kamapua překvapil Pele a její sestru Kapo při tanci na oslavu jarní rovnodennosti a už to vypadalo, že je dostihne a znásilní, ale Kapo si naštestí věděla rady. Odhodila svou vaginu a tím Kamapuu odlákala, takže mohly i se setrou uprchnout.

Vaginu? řekla má přítelkyně. Měla odendávací vaginu?

Ano, řekla japonská paní, měla odendávací vaginu. A z té vaginy vznikla zátoka a hora, která se teď jmenuje Diamantová hlava.

Proč se nejmenuje Kapoina vagína, zeptal jsem se.

Takhle ji pojmenovali námořníci kapitána Cooka. Leskla se ve slunečních paprscích, tak si mysleli, že tam jsou diamanty. Ale byl to pyrit, kočičí zlato. Kapitána Cooka tu taky zabili. Obeplul celoou zeměkouli a pak ho zabijou kvůli krabici šesticoulových hřebíků.

U nás v Krušných horách máme taky pyrit, řekl jsem.

V Krušných horách? vy jste ... zeptala se Japonská paní.

Ano, jsme Němci, řekl jsem, jmenuju se Roman a jsem Němec.

Když tam vystoupíte, možná z vrchu uvidíte velryby, i když v tuhle roční dobu tu spíš nebudou.
Rozhodně vám lístek platí celý den. Vezměte si ještě zázvorové cukrátko.

Vystoupili jsme a vyšplhali až nahoru k Kapoinu klitorisu, odkud byl výhled na moře. Asi hodinu cesty směrem na západ byl velký ostrov Hawaii, kde kvůli krabici šestipalcových hřebíků zabili kapitána Cooka. Dvanáct hodin časového rozdílu, přesně naproti, bylo Německo.
Seděli jsme a vyhlíželi velryby, marně. Měl jsem celou dobu pocit, že mám něco důležitého říct, ale naštěstí jsem měl dost práce s tím dostat zbytky zázvoru ze zubu. Po hodině dolování jsem řekl

Asi máš pravdu, nemá to cenu, pojedeme do hotelu.

Sešli jsme dolů a chytili poslední autobus číslo dvecet.

Víte, musíte být stále ve střehu, když se na obzoru objeví kamikaze, máte tak dvacet, třicet vteřin na to, ho sestřelit. A to není moc. Vzpomínám na jednoho kamaráda, jmenoval se Jack a byl z Missouri, Mississipi. Měl hlídku, zpozoroval kamikaze, ohlásil to osádce kanonu, stříleli po něm, zasáhli ho, ale pozdě. Narazil do naši lodi a smetl kanón do moře. Jackovi se nic nestalo, stál tam, deset metrů nad ním hořela paluba, ohlédl se, podíval se na mně. Usmál jsem se na něj a chtěl jsem mu říct, že měl štěstí. Taky se usmál a řekl Bože, to je dneska vedro. Pak došel k zábradlí a skočil dolů.

Ester alias Vincent Vega neumřel [ver. 1999]

Na večírek, co pořádal můj nesympatickej spolubydlící Jason, přišli samý nesympatický lidi. Vodbyl sem si co nejdřív všechny společenský povinnosti typu háj, rád tě poznávám, jo, vážně z Evropy, a ulil se s lahví Jacka Danielse do prázdnýho pokoje pro hosty. Protože se mi nechtělo chlastat jenom tak, pustil sem si film, zhasnul světlo a schoulil se do rohu gauče.  Nejdřív sem byl nějakou dobu vystresovanej z toho, že by mi sem moh někdo z bujarejch hostí vlítnout a chtít tu šoustat anebo se se mnou bavit. Pak sem si ale řek, že na to první sou to všichni moc velký zmítači a na to druhý sem jim nejspíš připad jako zmítač já.  Seděl sem tam teda, koukal na film, kerej sem viděl už stokrát, a když mi to konečně začlo připadat veselý, všim sem si, že trip asi začal učinkovat.

Když sem se po chvíli vodpoutal vod barevnejch skvrn na vobrazovce, všim sem si, že v křesle naproti sedí nějaká blondýnka. Převostřil sem a zjistil, že to je Anna. Dal sem se s ní do řeči a vyprávěl jí, aspoň myslim, vo tom, co sem poslední dny dělal. Bylo to docela fajn. Zkazil to Jason, kerej přišel, nechutně střízlivej, a poprosil mně, jestli bych mu nepomoh donýst sem Ester, která by si chtěla vodpočinout.

Ester, tu jak má rakovinu a hřebíky v noze a zneužíval jí votec?

No, byl to nevlastní otec.

Deme dolu mezi ty lidi, u stolu sedí drobná holka se skelným pohledem a černýma vlasama na ježka. Jednu nohu má nataženou na protější židli a na podlaze vedle sebe složený berle. Sou to rozhodně nejhezčí berle, co sem viděl. Sou vyrobený z elegantně prohnutejch a šíleně blejskavejch trubek a držadla maj polstrovaný tmavě hnědou kůží. Nemůžu vodtrhnout oči vod toho, jak se v těch trubkách vodráží celje Popadneme jí každej z jedný strany a vyneseme na gauč do tmavýho pokoje s Pulp Fiction. Jason se zeptá, jestli něco nepotřebuje a vodejde.  Ester se chvíli kouká na televizi a je zticha. Vyhovuje mi to, aspoň se můžu v klidu napít a soustředit na proud barev vycházející z vobrazovky.  Doufám, že nebude chtít, abych to vypnul. Až za hodně dlouhou dobu Ester najednou řekne:

Myslím, že ho nezabil.

Koho?

Travoltu. Myslím, že Vincent Vega neumře. Je to takovej sympaťák. Myslím, že udělaj druhej díl, ve kterým se ukáže, že neumřel.

Vysvětluju jí, že to je nesmysl. Argumentuju pravidlama žánru a právě tím, že je to sympaťák, navíc taková dávka ze samopalu člověka prostě roztrhá na sračky. Nemám ale pocit, že by mně nějak zvlášť poslouchala.

Jak že se jmenuješ, zeptala se mně.

Roman, řekl jsem. Jmenoval jsem se Roman.

A odkud z Evropy vlastně jseš?

Z Holandska, řekl jsem. Byl jsem z Holandska.

Máš ženu?

Mám, řekl jsem. Měl jsem ženu, jmenovala se Anna.

A jak se jmenuje, zeptala se Ester.

Anna, řekl jsem.

A děti?

Dvě holky, tři a pět let.

Jak dlouho už jsi je neviděl, zeptala se Ester.

Skoro rok, řekl jsem.

Chudáčku, řekla Ester, přisedla si a pohladila mě ve vlasech, to musí být těžký.

Vzhlédl jsem a viděl, že v křesle naproti sedí Anna.

Asi bys tu teď neměla sedět, řekl jsem jí.

Opřel jsem si hlavu o její zdravou nohu. Člověk si zvykne, řekl jsem. Přemýšlel jsem přitom, jak si zvykla ona. A taky jsem přemýšlel, jestli je s ní technicky možný se milovat a jestli to s ní její nevlastní otec mohl opravdu dělat. Jestli mu nepřekážely ty hřebíky.

Kde přesně máš ty hřebíky, zeptal jsem se.

Tady jeden, skrz tibii, a druhej je provrtanej kolenem ze strany. Vyhrnuje si sukni a ukazuje mi nohu, ze který koukaj kusy kovu. Je dobrý, že v nemocnici ti nohu pověsej za to, co čouhá, a nemusíš se nijak namáhat.

Hmmm.

Není to hřebík, je to šroub. Než jsem si zvykla, že mi kouká, tak jsem si na druhým koleni roztrhla kůži, tady. Roztáhne trochu nohy jak mi ukazuje vnitřní stranu druhýho kolena. Vidím, že má světlý kalhotky, stejnej odstín, jako kůže na tý malý jizvě.

Máma měla hřebík v kyčli, říkám. Nechali jí ho na památku. Když pak naši neměli peníze, tak ho prodali.

Tohle je jenom nerez, řiká.

Za něj taky nebylo moc peněz, myslim. Můžu si sáhnout?

Hmmm. Schválně jsem si udělala v džínách dírky a když je nosím, tak si je nechávám čouhat.

Takovej piercing.

Jo, piercing.

Vidím, že Anna si přesedla vedle ní na gauč a kouká se, jak sunu ruku vzhůru po její noze.

Vážně bys tu teď neměla bejt, napíšu ti vo tom v dopise, říkám Anně.

Zdá se mi, že to studí, ale asi to bude jenom klam způsobenej tou kovovou hladkostí a očekáváním.

Jednou jsem měl vodu v koleni a píchali mi jehlu přesně tímhle směrem. Ale nestačilo to, tak mě píchali i skrz čéšku. Strašně to bolelo.
Bolí tě to?

Hmmm. Pořád beru ňáký prášky. Dávali mi morfin, ale teď to vypadá, že bych se mohla vyléčit, tak se cpu jenom valiem.

Jaký to je?

Válium, chceš?

Ani ne, mám Jacka Danielse a acid.

Já acid nemůžu, mám po něm divný představy. Ale panáka bych si dala.

Vstanu a neleju jí do plastikovýho kalíšku dvojitýho Jacka Danielse. Vypije polovičku a otřese se.

Když sem byl ve třetí třídě, prolít sem skleněnejma dveřma, a rozříz si nohu na několika místech u kolene. Děsně to krvácelo. Dodneška tam mám jizvu, sedumnáct stehů. Ukazuju Ester lýtko.

To ti šilo nějaký prase. Za to bys ho měl žalovat.

Tenkrát to děsně krvácelo. Zazvonil sem na sousedy a stará paní sousedka zavolala záchranku, pak mi to zavázala, opřela mě o stěnu a začala utírat krev na chodbě. A já, jak sem viděl, jak tím zkrvaveným hadrem roztírá tu mojí krev na podlaze, tak sem sebou málem praštil. Ale nebolelo to.

Když si v šoku, to je to samý, jako když ti píchnou morfin. Myslim, že kdybych ten první měsíc nebyla věčně zfetovaná, tak se zabiju.

Já sem se chtěl zabít, když mě opustila první holka. Asi né doopravdy, ale přemejšlel jsem o tom. To byla pěkná blbost.

Hmmm.

Žiješ s rodičema?

Vodešla sem, měla sem ňáký problémy. Teda, vodešla, nechala se vodvízt.  Bydlim u kámošky. Má děsně velkej barák.

Co děláš celý dny?

Z pokoje mám výhled na moře, tak se koukám střídavě na moře a na televizi, jim válium.

A piješ.

To ne. Válium a alkohol neni dobrá kombinace. Vždycky pak brečím.

To budeš teda neska asi brečet?

Někdy eště potřebuju mít důvod.

Ukážeš mi eště ten šroub?

Ne, ale ukážu ti rentgen.

Nosíš sebou rentgen?

Hmmm, je to zajímavý, řekne Ester a vytáhne z tašky obálku s rentgenovým snímkem, na kterým světle zářej pravidelný kovový tvary, které se staly součástí její kostry.

To je dobrý, třeba bys to mohla dávat klukum místo svojí fotky.

Ha ha. Nalej mi eště.

Když jsem jednou skákal z půdy, spad sem na srolovanej ostnatej drát a roztrh si dlaň. Pamatuju si, že sem tam na chvíli viděl něco bílýho, myslim, že to byla kost.

Přichází Jason a nese v ruce berle. Voba sebou trhneme, jako bysme už dělali něco nepřístojnýho. Jason votvírá pusu, nejspíš komentuje to, že přines ty berle, ale ani jeden z nás ho neposlouchá, Já se soustředim na pálící místo na ruce, kde sem před chvílí cejtil ten šroub. Ester mu řiká, že mi ukazovala rentgen.

A ty, chtěl bys vědět, jaký to je?

Když sem v tý třetí třídě prolít dveřma, dali mi na tu pořezanou nohu dlahu, ze který čouhaly dráty. Jednou sem si nedal pozor a udělal sem si na druhý noze taky takovej škrábanec jako máš ty.

Chtěl bys to vědět?

Vim, co to je sex. Navíc, když to člověk s tebou dělá, nejspíš se poškrábe na druhý noze. To taky vim jaký je, i když si to už z tý třetí třídy moc nepamatuju.
Chtěl bys to, sakra!

Když řeknu, že ne, tak začneš brečet. Když řeknu, že jo, tak taky.

Začne brečet.

Víš, co si myslim?

Brečí, musim tu otázku asi třikrát zopakovat, aby zareagovala. Už pomalu taky nemam sílu, acid se vytratil a já už skoro rezignuju a vykašlu se na to na všecko a neprotrhnu ten její valiovej vobal, ale naštěstí na poslední chvíli vzhlídne. Má ubrečenej vobličej, vypadá hrozně, a mám pocit, že by chtěla slyšet nějakej důvod, proč to nezabalit, nebo prostě cokoliv relevantního, a ne tu empatickou blbost. Ale já kurva nevim. Co jí mužu říct, co by eště nevěděla. Má za sebou dvě voperace, v noze kilo a půl nerezu a podle dýlky vlasů se dá přesně říct, kdy skončili s chemoterapií. V panice se rozhlídnu kolem, jestli mně něco rychle nenapadne, ale sme tam v tý tmě sami, i Anna zmizela, vidím jenom ztichlou zrnící televizi. Sklonim se k Ester, obejmu jí a než jazykem narazím na její slaný rty, pošeptám jí někam směrem k uchu, že Vincent Vega ve skutečnosti neumřel.