Ester alias Vincent Vega neumřel [ver. 1999]

Na večírek, co pořádal můj nesympatickej spolubydlící Jason, přišli samý nesympatický lidi. Vodbyl sem si co nejdřív všechny společenský povinnosti typu háj, rád tě poznávám, jo, vážně z Evropy, a ulil se s lahví Jacka Danielse do prázdnýho pokoje pro hosty. Protože se mi nechtělo chlastat jenom tak, pustil sem si film, zhasnul světlo a schoulil se do rohu gauče.  Nejdřív sem byl nějakou dobu vystresovanej z toho, že by mi sem moh někdo z bujarejch hostí vlítnout a chtít tu šoustat anebo se se mnou bavit. Pak sem si ale řek, že na to první sou to všichni moc velký zmítači a na to druhý sem jim nejspíš připad jako zmítač já.  Seděl sem tam teda, koukal na film, kerej sem viděl už stokrát, a když mi to konečně začlo připadat veselý, všim sem si, že trip asi začal učinkovat.

Když sem se po chvíli vodpoutal vod barevnejch skvrn na vobrazovce, všim sem si, že v křesle naproti sedí nějaká blondýnka. Převostřil sem a zjistil, že to je Anna. Dal sem se s ní do řeči a vyprávěl jí, aspoň myslim, vo tom, co sem poslední dny dělal. Bylo to docela fajn. Zkazil to Jason, kerej přišel, nechutně střízlivej, a poprosil mně, jestli bych mu nepomoh donýst sem Ester, která by si chtěla vodpočinout.

Ester, tu jak má rakovinu a hřebíky v noze a zneužíval jí votec?

No, byl to nevlastní otec.

Deme dolu mezi ty lidi, u stolu sedí drobná holka se skelným pohledem a černýma vlasama na ježka. Jednu nohu má nataženou na protější židli a na podlaze vedle sebe složený berle. Sou to rozhodně nejhezčí berle, co sem viděl. Sou vyrobený z elegantně prohnutejch a šíleně blejskavejch trubek a držadla maj polstrovaný tmavě hnědou kůží. Nemůžu vodtrhnout oči vod toho, jak se v těch trubkách vodráží celje Popadneme jí každej z jedný strany a vyneseme na gauč do tmavýho pokoje s Pulp Fiction. Jason se zeptá, jestli něco nepotřebuje a vodejde.  Ester se chvíli kouká na televizi a je zticha. Vyhovuje mi to, aspoň se můžu v klidu napít a soustředit na proud barev vycházející z vobrazovky.  Doufám, že nebude chtít, abych to vypnul. Až za hodně dlouhou dobu Ester najednou řekne:

Myslím, že ho nezabil.

Koho?

Travoltu. Myslím, že Vincent Vega neumře. Je to takovej sympaťák. Myslím, že udělaj druhej díl, ve kterým se ukáže, že neumřel.

Vysvětluju jí, že to je nesmysl. Argumentuju pravidlama žánru a právě tím, že je to sympaťák, navíc taková dávka ze samopalu člověka prostě roztrhá na sračky. Nemám ale pocit, že by mně nějak zvlášť poslouchala.

Jak že se jmenuješ, zeptala se mně.

Roman, řekl jsem. Jmenoval jsem se Roman.

A odkud z Evropy vlastně jseš?

Z Holandska, řekl jsem. Byl jsem z Holandska.

Máš ženu?

Mám, řekl jsem. Měl jsem ženu, jmenovala se Anna.

A jak se jmenuje, zeptala se Ester.

Anna, řekl jsem.

A děti?

Dvě holky, tři a pět let.

Jak dlouho už jsi je neviděl, zeptala se Ester.

Skoro rok, řekl jsem.

Chudáčku, řekla Ester, přisedla si a pohladila mě ve vlasech, to musí být těžký.

Vzhlédl jsem a viděl, že v křesle naproti sedí Anna.

Asi bys tu teď neměla sedět, řekl jsem jí.

Opřel jsem si hlavu o její zdravou nohu. Člověk si zvykne, řekl jsem. Přemýšlel jsem přitom, jak si zvykla ona. A taky jsem přemýšlel, jestli je s ní technicky možný se milovat a jestli to s ní její nevlastní otec mohl opravdu dělat. Jestli mu nepřekážely ty hřebíky.

Kde přesně máš ty hřebíky, zeptal jsem se.

Tady jeden, skrz tibii, a druhej je provrtanej kolenem ze strany. Vyhrnuje si sukni a ukazuje mi nohu, ze který koukaj kusy kovu. Je dobrý, že v nemocnici ti nohu pověsej za to, co čouhá, a nemusíš se nijak namáhat.

Hmmm.

Není to hřebík, je to šroub. Než jsem si zvykla, že mi kouká, tak jsem si na druhým koleni roztrhla kůži, tady. Roztáhne trochu nohy jak mi ukazuje vnitřní stranu druhýho kolena. Vidím, že má světlý kalhotky, stejnej odstín, jako kůže na tý malý jizvě.

Máma měla hřebík v kyčli, říkám. Nechali jí ho na památku. Když pak naši neměli peníze, tak ho prodali.

Tohle je jenom nerez, řiká.

Za něj taky nebylo moc peněz, myslim. Můžu si sáhnout?

Hmmm. Schválně jsem si udělala v džínách dírky a když je nosím, tak si je nechávám čouhat.

Takovej piercing.

Jo, piercing.

Vidím, že Anna si přesedla vedle ní na gauč a kouká se, jak sunu ruku vzhůru po její noze.

Vážně bys tu teď neměla bejt, napíšu ti vo tom v dopise, říkám Anně.

Zdá se mi, že to studí, ale asi to bude jenom klam způsobenej tou kovovou hladkostí a očekáváním.

Jednou jsem měl vodu v koleni a píchali mi jehlu přesně tímhle směrem. Ale nestačilo to, tak mě píchali i skrz čéšku. Strašně to bolelo.
Bolí tě to?

Hmmm. Pořád beru ňáký prášky. Dávali mi morfin, ale teď to vypadá, že bych se mohla vyléčit, tak se cpu jenom valiem.

Jaký to je?

Válium, chceš?

Ani ne, mám Jacka Danielse a acid.

Já acid nemůžu, mám po něm divný představy. Ale panáka bych si dala.

Vstanu a neleju jí do plastikovýho kalíšku dvojitýho Jacka Danielse. Vypije polovičku a otřese se.

Když sem byl ve třetí třídě, prolít sem skleněnejma dveřma, a rozříz si nohu na několika místech u kolene. Děsně to krvácelo. Dodneška tam mám jizvu, sedumnáct stehů. Ukazuju Ester lýtko.

To ti šilo nějaký prase. Za to bys ho měl žalovat.

Tenkrát to děsně krvácelo. Zazvonil sem na sousedy a stará paní sousedka zavolala záchranku, pak mi to zavázala, opřela mě o stěnu a začala utírat krev na chodbě. A já, jak sem viděl, jak tím zkrvaveným hadrem roztírá tu mojí krev na podlaze, tak sem sebou málem praštil. Ale nebolelo to.

Když si v šoku, to je to samý, jako když ti píchnou morfin. Myslim, že kdybych ten první měsíc nebyla věčně zfetovaná, tak se zabiju.

Já sem se chtěl zabít, když mě opustila první holka. Asi né doopravdy, ale přemejšlel jsem o tom. To byla pěkná blbost.

Hmmm.

Žiješ s rodičema?

Vodešla sem, měla sem ňáký problémy. Teda, vodešla, nechala se vodvízt.  Bydlim u kámošky. Má děsně velkej barák.

Co děláš celý dny?

Z pokoje mám výhled na moře, tak se koukám střídavě na moře a na televizi, jim válium.

A piješ.

To ne. Válium a alkohol neni dobrá kombinace. Vždycky pak brečím.

To budeš teda neska asi brečet?

Někdy eště potřebuju mít důvod.

Ukážeš mi eště ten šroub?

Ne, ale ukážu ti rentgen.

Nosíš sebou rentgen?

Hmmm, je to zajímavý, řekne Ester a vytáhne z tašky obálku s rentgenovým snímkem, na kterým světle zářej pravidelný kovový tvary, které se staly součástí její kostry.

To je dobrý, třeba bys to mohla dávat klukum místo svojí fotky.

Ha ha. Nalej mi eště.

Když jsem jednou skákal z půdy, spad sem na srolovanej ostnatej drát a roztrh si dlaň. Pamatuju si, že sem tam na chvíli viděl něco bílýho, myslim, že to byla kost.

Přichází Jason a nese v ruce berle. Voba sebou trhneme, jako bysme už dělali něco nepřístojnýho. Jason votvírá pusu, nejspíš komentuje to, že přines ty berle, ale ani jeden z nás ho neposlouchá, Já se soustředim na pálící místo na ruce, kde sem před chvílí cejtil ten šroub. Ester mu řiká, že mi ukazovala rentgen.

A ty, chtěl bys vědět, jaký to je?

Když sem v tý třetí třídě prolít dveřma, dali mi na tu pořezanou nohu dlahu, ze který čouhaly dráty. Jednou sem si nedal pozor a udělal sem si na druhý noze taky takovej škrábanec jako máš ty.

Chtěl bys to vědět?

Vim, co to je sex. Navíc, když to člověk s tebou dělá, nejspíš se poškrábe na druhý noze. To taky vim jaký je, i když si to už z tý třetí třídy moc nepamatuju.
Chtěl bys to, sakra!

Když řeknu, že ne, tak začneš brečet. Když řeknu, že jo, tak taky.

Začne brečet.

Víš, co si myslim?

Brečí, musim tu otázku asi třikrát zopakovat, aby zareagovala. Už pomalu taky nemam sílu, acid se vytratil a já už skoro rezignuju a vykašlu se na to na všecko a neprotrhnu ten její valiovej vobal, ale naštěstí na poslední chvíli vzhlídne. Má ubrečenej vobličej, vypadá hrozně, a mám pocit, že by chtěla slyšet nějakej důvod, proč to nezabalit, nebo prostě cokoliv relevantního, a ne tu empatickou blbost. Ale já kurva nevim. Co jí mužu říct, co by eště nevěděla. Má za sebou dvě voperace, v noze kilo a půl nerezu a podle dýlky vlasů se dá přesně říct, kdy skončili s chemoterapií. V panice se rozhlídnu kolem, jestli mně něco rychle nenapadne, ale sme tam v tý tmě sami, i Anna zmizela, vidím jenom ztichlou zrnící televizi. Sklonim se k Ester, obejmu jí a než jazykem narazím na její slaný rty, pošeptám jí někam směrem k uchu, že Vincent Vega ve skutečnosti neumřel.