Byl jsem velitelem jednotky, každé ráno jsem měl povinnost napsat šest jmen pilotů, kteří ten den poletí. Pokaždé jsem na první místo v seznamu napsal svoje jméno, ale velitelé je pokaždé škrtli. Když piloti pochodovali na letiště, zpívali vždzcky píseň "Sbohem, zelený ostrove". Nemohl jsem ten pohled na zpívající a pochodující četu snést, utíkal jsem vždycky na závětrnou stranu ostrova, schoval se v rákosí a plakal jsem.
Objevila se nahá v pokoji a zeptala se.
Nepůjdeš do vody?
Asi ne, tohle je docela zajímavej dokumentární film, řekl jsem, o kamikaze. Běž sama.
Hm, řekla, vzala si plavky a odešla.
Jasně, kluci dělali opravdu hrozný věci, ale chápejte, byla válka. Nebylo to pěkný, ale neměli sme třeba místo na to, abysme brali zajatce, víte. I když, někdy sem měl pocit, že to přeháněj. Jednou narazilo japonský letadlo do kormidelny. Kormidelník i palubní inženýr utekli včas, takže ty kosti, co sme tam po uhašení našli, museli bejt toho japonskýho pilota. Kluci vzali stehenní kost, rozřezali jí na plátky a vyryli tam číslo naší jednotky a k tomu nápisy jako fuck japan. Řikal sem jim, že to fakt přeháněj, prostě to měli hodit do vody, ale chtěli mít nějakej suvenýr.
Když přišla, měl jsem pocit, že bych měl říct něco veselýho.
V těhle hotelích žijeme ve strašným bezčasí.
Sušila si vlasy, už zase nahá, ale tak přirozená, a bez náznaku jakékoli erotiky.
Škoda, řekl jsem.
Hm, řekla.
Člověk má pocit, že by klidně ve výtahu moh potkat Seymoura z tý Salingerový povídky, jak se baví vo banánovejch rybičkách a nakonec se zastřelí.
Akorát, to se se odehrává na Floridě a ne na Havaji. řekla.
No, přesně o tom mluvím. Nějakejch padesát let sem tam, Malibu beach nebo Waikiki beach, nebo Balaton.
Hm, řekla, a natírala si zadek pleťovým mlíkem.
Všude stejný koberce, stejný pokoje s výhledem na vodu.
Hm, řekla a začala si hladit ňadra.
Všude stejný drinky ... člověk by nepoznal, kde je.
Nic neříkala, a urputně si drhla bradavky.
Teda nebejt toho, že ty svině maďarský zdražili pivo na dvojnásobek, řekl jsem.
Víš, myslím, že to fakt nemá cenu, řekla.
Vždycky nám říkali, že v poslední chvíli, tak dvacet, třicet vteřin před nárazem, máme křičet Banzaj. Stejně se ale ukázalo, že vetšina pilotů v té chvíli křičela Mami. Já jsem byl poloviční sirotek, a tak jsem nevěděl, co mám křičet. Zkoušel jsem si ještě na pobřeží křičet Tati, ale moc se mi to jako poslední výkřik nezamlouvalo. V té době jsem chodil s děvčetem, které se jmenovalo Miko, tak jsem se s ní dohodl, že budu nakonec křičet Miko.
Nasedli jsem do autobudu číslo dvacet. Naproti nám seděla Japonka neurčitého věku, něco mezi šedesáti a osmdesáti. Usmála se na nás. Taky jsem se usmál.
Vypadáte tak roztomile, řekla, jste novomanželé, zeptala se.
Ne, řekla má přítelkyně.
Nejsme, řekl jsem.
No, stejně, vypadáte moc roztomile, řekla ta paní, chcete zázvorové cukrátko?
Ne, řekla má přítelkyně.
Děkuju, řekl jsem a vzal jsem si.
Asi čtyři minuty bylo ticho.
Pche, tihle Japonci, řekla Japonská paní a pohrdavě ukázala na zástup turistů před vrakem lodi v Pearl Harbour. Jdou tam a fotěj si seznamy vojáků, kterí zahynuli při bombardování. Občas tam jsou američtí veteráni a ti se většinou rozpláčou. Japonci se pak s nima fotěj, a protože nevědí, co se v takovém případě v naši kultuře chovat, tak se často taky rozpláčou. I ti, co se fotěj, i ti, co to fotěj.
Ještě, že je Japonská elektronika tak dokonalá, jinak by ty fotky byly rozmazaný, řekl jsem.
Byli jste v Pearl Harbour? zeptala se Japonská paní.
Ne, řekla má přítelkyně, to nás nezajímá.
A kam jedete?
Jedeme na Farmu u tří mučenek, řekla má přítelkyně.
U tří mučenek?
Ano, protože tam byl v roce osmdesát čtyři na návštěvě spisovatel Richard Brautighan, dva týdny před tím, než odletěl na svůj ranč na středozápadě a spáchal sebevraždu, řekla má přítelkyně.
A odkud jste přijeli?
Přijeli jsme ze San Francisca, řekla má přítelkyně.
Tam je moc krásně, řekla Japonská paní.
Ano, byli jsme se podívat na dům, kde bydlela přítelkyně Richarda Brautighana, která se tam oběsila a celý dům zapálila.
Bylo to, ehm, zajímavé? zeptala se Japonská paní.
Jo, i po těch dvaceti letech je očouzenej, řekla má přítelkyně.
Teď mě napadá, že Farma u tří mučenek už aspoň deset let neexistuje, řekla Japonská paní. Je tam teď soukromý golfový klub. Pokud nejste členy, tak vás tam nepustí.
Jsme členy? zeptala se mne má přítelkyně.
Nejsme.
Tak tam ani nevystupujte, řekla Japonská paní.
A co máme dělat.
Oahu je možná jediné místo na světě, kde můžete městksým autobusem číslo dvacet za 80 centů objet celý ostrov. Za chvíli pojedeme kolem hory u laguny, která se jmenuje Diamantová hlava. Váže se k ní poměrně pikantní domorodá legenda.
Hm, řekla má přítelkyně.
Pikantní?, řekl jsem.
Domorodci měli dva hlavní bohy, jeden byl Kamapuaa z Maoi, představitel mužského živlu, který vetšinu života trávil proměněný v prase a válel se ve slaných močálech na závětrné straně ostrova.
Aha, řekla má přítelkyně.
Zato Pele, byla krásná bohyně sopek, která skládala verše, byla náladová a většinu času trávila na útěku před Kamapuou. Na tomto místě zrovna Kamapua překvapil Pele a její sestru Kapo při tanci na oslavu jarní rovnodennosti a už to vypadalo, že je dostihne a znásilní, ale Kapo si naštestí věděla rady. Odhodila svou vaginu a tím Kamapuu odlákala, takže mohly i se setrou uprchnout.
Vaginu? řekla má přítelkyně. Měla odendávací vaginu?
Ano, řekla japonská paní, měla odendávací vaginu. A z té vaginy vznikla zátoka a hora, která se teď jmenuje Diamantová hlava.
Proč se nejmenuje Kapoina vagína, zeptal jsem se.
Takhle ji pojmenovali námořníci kapitána Cooka. Leskla se ve slunečních paprscích, tak si mysleli, že tam jsou diamanty. Ale byl to pyrit, kočičí zlato. Kapitána Cooka tu taky zabili. Obeplul celoou zeměkouli a pak ho zabijou kvůli krabici šesticoulových hřebíků.
U nás v Krušných horách máme taky pyrit, řekl jsem.
V Krušných horách? vy jste ... zeptala se Japonská paní.
Ano, jsme Němci, řekl jsem, jmenuju se Roman a jsem Němec.
Když tam vystoupíte, možná z vrchu uvidíte velryby, i když v tuhle roční dobu tu spíš nebudou.
Rozhodně vám lístek platí celý den. Vezměte si ještě zázvorové cukrátko.
Vystoupili jsme a vyšplhali až nahoru k Kapoinu klitorisu, odkud byl výhled na moře. Asi hodinu cesty směrem na západ byl velký ostrov Hawaii, kde kvůli krabici šestipalcových hřebíků zabili kapitána Cooka. Dvanáct hodin časového rozdílu, přesně naproti, bylo Německo.
Seděli jsme a vyhlíželi velryby, marně. Měl jsem celou dobu pocit, že mám něco důležitého říct, ale naštěstí jsem měl dost práce s tím dostat zbytky zázvoru ze zubu. Po hodině dolování jsem řekl
Asi máš pravdu, nemá to cenu, pojedeme do hotelu.
Sešli jsme dolů a chytili poslední autobus číslo dvecet.
Víte, musíte být stále ve střehu, když se na obzoru objeví kamikaze, máte tak dvacet, třicet vteřin na to, ho sestřelit. A to není moc. Vzpomínám na jednoho kamaráda, jmenoval se Jack a byl z Missouri, Mississipi. Měl hlídku, zpozoroval kamikaze, ohlásil to osádce kanonu, stříleli po něm, zasáhli ho, ale pozdě. Narazil do naši lodi a smetl kanón do moře. Jackovi se nic nestalo, stál tam, deset metrů nad ním hořela paluba, ohlédl se, podíval se na mně. Usmál jsem se na něj a chtěl jsem mu říct, že měl štěstí. Taky se usmál a řekl Bože, to je dneska vedro. Pak došel k zábradlí a skočil dolů.
Objevila se nahá v pokoji a zeptala se.
Nepůjdeš do vody?
Asi ne, tohle je docela zajímavej dokumentární film, řekl jsem, o kamikaze. Běž sama.
Hm, řekla, vzala si plavky a odešla.
Jasně, kluci dělali opravdu hrozný věci, ale chápejte, byla válka. Nebylo to pěkný, ale neměli sme třeba místo na to, abysme brali zajatce, víte. I když, někdy sem měl pocit, že to přeháněj. Jednou narazilo japonský letadlo do kormidelny. Kormidelník i palubní inženýr utekli včas, takže ty kosti, co sme tam po uhašení našli, museli bejt toho japonskýho pilota. Kluci vzali stehenní kost, rozřezali jí na plátky a vyryli tam číslo naší jednotky a k tomu nápisy jako fuck japan. Řikal sem jim, že to fakt přeháněj, prostě to měli hodit do vody, ale chtěli mít nějakej suvenýr.
Když přišla, měl jsem pocit, že bych měl říct něco veselýho.
V těhle hotelích žijeme ve strašným bezčasí.
Sušila si vlasy, už zase nahá, ale tak přirozená, a bez náznaku jakékoli erotiky.
Škoda, řekl jsem.
Hm, řekla.
Člověk má pocit, že by klidně ve výtahu moh potkat Seymoura z tý Salingerový povídky, jak se baví vo banánovejch rybičkách a nakonec se zastřelí.
Akorát, to se se odehrává na Floridě a ne na Havaji. řekla.
No, přesně o tom mluvím. Nějakejch padesát let sem tam, Malibu beach nebo Waikiki beach, nebo Balaton.
Hm, řekla, a natírala si zadek pleťovým mlíkem.
Všude stejný koberce, stejný pokoje s výhledem na vodu.
Hm, řekla a začala si hladit ňadra.
Všude stejný drinky ... člověk by nepoznal, kde je.
Nic neříkala, a urputně si drhla bradavky.
Teda nebejt toho, že ty svině maďarský zdražili pivo na dvojnásobek, řekl jsem.
Víš, myslím, že to fakt nemá cenu, řekla.
Vždycky nám říkali, že v poslední chvíli, tak dvacet, třicet vteřin před nárazem, máme křičet Banzaj. Stejně se ale ukázalo, že vetšina pilotů v té chvíli křičela Mami. Já jsem byl poloviční sirotek, a tak jsem nevěděl, co mám křičet. Zkoušel jsem si ještě na pobřeží křičet Tati, ale moc se mi to jako poslední výkřik nezamlouvalo. V té době jsem chodil s děvčetem, které se jmenovalo Miko, tak jsem se s ní dohodl, že budu nakonec křičet Miko.
Nasedli jsem do autobudu číslo dvacet. Naproti nám seděla Japonka neurčitého věku, něco mezi šedesáti a osmdesáti. Usmála se na nás. Taky jsem se usmál.
Vypadáte tak roztomile, řekla, jste novomanželé, zeptala se.
Ne, řekla má přítelkyně.
Nejsme, řekl jsem.
No, stejně, vypadáte moc roztomile, řekla ta paní, chcete zázvorové cukrátko?
Ne, řekla má přítelkyně.
Děkuju, řekl jsem a vzal jsem si.
Asi čtyři minuty bylo ticho.
Pche, tihle Japonci, řekla Japonská paní a pohrdavě ukázala na zástup turistů před vrakem lodi v Pearl Harbour. Jdou tam a fotěj si seznamy vojáků, kterí zahynuli při bombardování. Občas tam jsou američtí veteráni a ti se většinou rozpláčou. Japonci se pak s nima fotěj, a protože nevědí, co se v takovém případě v naši kultuře chovat, tak se často taky rozpláčou. I ti, co se fotěj, i ti, co to fotěj.
Ještě, že je Japonská elektronika tak dokonalá, jinak by ty fotky byly rozmazaný, řekl jsem.
Byli jste v Pearl Harbour? zeptala se Japonská paní.
Ne, řekla má přítelkyně, to nás nezajímá.
A kam jedete?
Jedeme na Farmu u tří mučenek, řekla má přítelkyně.
U tří mučenek?
Ano, protože tam byl v roce osmdesát čtyři na návštěvě spisovatel Richard Brautighan, dva týdny před tím, než odletěl na svůj ranč na středozápadě a spáchal sebevraždu, řekla má přítelkyně.
A odkud jste přijeli?
Přijeli jsme ze San Francisca, řekla má přítelkyně.
Tam je moc krásně, řekla Japonská paní.
Ano, byli jsme se podívat na dům, kde bydlela přítelkyně Richarda Brautighana, která se tam oběsila a celý dům zapálila.
Bylo to, ehm, zajímavé? zeptala se Japonská paní.
Jo, i po těch dvaceti letech je očouzenej, řekla má přítelkyně.
Teď mě napadá, že Farma u tří mučenek už aspoň deset let neexistuje, řekla Japonská paní. Je tam teď soukromý golfový klub. Pokud nejste členy, tak vás tam nepustí.
Jsme členy? zeptala se mne má přítelkyně.
Nejsme.
Tak tam ani nevystupujte, řekla Japonská paní.
A co máme dělat.
Oahu je možná jediné místo na světě, kde můžete městksým autobusem číslo dvacet za 80 centů objet celý ostrov. Za chvíli pojedeme kolem hory u laguny, která se jmenuje Diamantová hlava. Váže se k ní poměrně pikantní domorodá legenda.
Hm, řekla má přítelkyně.
Pikantní?, řekl jsem.
Domorodci měli dva hlavní bohy, jeden byl Kamapuaa z Maoi, představitel mužského živlu, který vetšinu života trávil proměněný v prase a válel se ve slaných močálech na závětrné straně ostrova.
Aha, řekla má přítelkyně.
Zato Pele, byla krásná bohyně sopek, která skládala verše, byla náladová a většinu času trávila na útěku před Kamapuou. Na tomto místě zrovna Kamapua překvapil Pele a její sestru Kapo při tanci na oslavu jarní rovnodennosti a už to vypadalo, že je dostihne a znásilní, ale Kapo si naštestí věděla rady. Odhodila svou vaginu a tím Kamapuu odlákala, takže mohly i se setrou uprchnout.
Vaginu? řekla má přítelkyně. Měla odendávací vaginu?
Ano, řekla japonská paní, měla odendávací vaginu. A z té vaginy vznikla zátoka a hora, která se teď jmenuje Diamantová hlava.
Proč se nejmenuje Kapoina vagína, zeptal jsem se.
Takhle ji pojmenovali námořníci kapitána Cooka. Leskla se ve slunečních paprscích, tak si mysleli, že tam jsou diamanty. Ale byl to pyrit, kočičí zlato. Kapitána Cooka tu taky zabili. Obeplul celoou zeměkouli a pak ho zabijou kvůli krabici šesticoulových hřebíků.
U nás v Krušných horách máme taky pyrit, řekl jsem.
V Krušných horách? vy jste ... zeptala se Japonská paní.
Ano, jsme Němci, řekl jsem, jmenuju se Roman a jsem Němec.
Když tam vystoupíte, možná z vrchu uvidíte velryby, i když v tuhle roční dobu tu spíš nebudou.
Rozhodně vám lístek platí celý den. Vezměte si ještě zázvorové cukrátko.
Vystoupili jsme a vyšplhali až nahoru k Kapoinu klitorisu, odkud byl výhled na moře. Asi hodinu cesty směrem na západ byl velký ostrov Hawaii, kde kvůli krabici šestipalcových hřebíků zabili kapitána Cooka. Dvanáct hodin časového rozdílu, přesně naproti, bylo Německo.
Seděli jsme a vyhlíželi velryby, marně. Měl jsem celou dobu pocit, že mám něco důležitého říct, ale naštěstí jsem měl dost práce s tím dostat zbytky zázvoru ze zubu. Po hodině dolování jsem řekl
Asi máš pravdu, nemá to cenu, pojedeme do hotelu.
Sešli jsme dolů a chytili poslední autobus číslo dvecet.
Víte, musíte být stále ve střehu, když se na obzoru objeví kamikaze, máte tak dvacet, třicet vteřin na to, ho sestřelit. A to není moc. Vzpomínám na jednoho kamaráda, jmenoval se Jack a byl z Missouri, Mississipi. Měl hlídku, zpozoroval kamikaze, ohlásil to osádce kanonu, stříleli po něm, zasáhli ho, ale pozdě. Narazil do naši lodi a smetl kanón do moře. Jackovi se nic nestalo, stál tam, deset metrů nad ním hořela paluba, ohlédl se, podíval se na mně. Usmál jsem se na něj a chtěl jsem mu říct, že měl štěstí. Taky se usmál a řekl Bože, to je dneska vedro. Pak došel k zábradlí a skočil dolů.
No comments:
Post a Comment